Zápas s Irskem měl být pro Tomáše Chorého ideální příležitostí potvrdit roli klíčového muže do ofenzivy, kterou si vydobyl v dresu Slavie i dříve v Plzni. Spolupráce s Patrikem Schickem slibovala kombinaci technických schopností a hrubé síly. Realita na hřišti však byla odlišná. Chorý se opět ocitl v pasti vlastního herního projevu, který sice skvěle funguje v české Chance lize, ale na evropské úrovni ztrácí na účinnosti.
Hlavním problémem se ukázala být adaptabilita. V domácí soutěži je Chorý zvyklý na specifický metr rozhodčích a respekt (či obavy) obránců, což mu umožňuje diktovat tempo osobních soubojů. Irští obránci se však nenechali zastrašit. V momentě, kdy narazil na soupeře, který mu fyzicky stačil a nenechal se vyvést z míry jeho provokativním stylem, začal český útočník herně strádat. Namísto fotbalových řešení se u něj začala projevovat frustrace, která se negativně podepsala na jeho celkovém výkonu.
Statistiky sice mohou hovořit o jeho důležitosti pro klubovou scénu, ale reprezentační dres vyžaduje jinou disciplínu. Chorého „antivýkon“ proti Irsku byl symptomem širšího problému – neschopnosti překročit stín hráče, který dominuje pouze tehdy, když má nad soupeřem psychickou i fyzickou převahu. V mezinárodním měřítku, kde jsou emoce i tvrdost standardem, se tento přístup stává kontraproduktivním.
Pokud chce realizační tým pod vedením Miroslava Koubka v budoucnu na Chorého sázet, bude muset pracovat především na jeho mentálním nastavení a schopnosti zachovat chladnou hlavu i v momentech, kdy se zápas nevyvíjí podle jeho představ. Talent a fyzické dispozice Tomáš Chorý bezpochyby má, jeho skutečným limitem se však zdá být neochota opustit komfortní zónu domácí ligy, kde mu prochází věci, které světový fotbal netoleruje.
