Moderní fotbal je o datech a ta dnešní hovoří zcela jasnou řečí. Pokud bychom aktuální výkon hodnotili pouze optikou jistoty a stability, odehrál Kaan Kairinen takřka dokonalé utkání. Během plných devadesáti minut na trávníku zkazil jedinou přihrávku z celkových padesáti čtyř pokusů, což v přepočtu znamená neuvěřitelnou osmadevadesátiprocentní úspěšnost. Kairinen opět fungoval jako neomylný metronom, který rudému celku dodával tolik potřebný klid v rozehrávce a absolutní kontrolu nad středem pole.
Skutečný rozdíl v ofenzivní nebezpečnosti však tentokrát vytvořil Hugo Sochůrek. Přestože na hřišti strávil o jedenáct minut méně a zaznamenal také o jedenáct doteků s míčem méně než jeho finský kolega, jeho vliv na konečný výsledek byl chirurgicky přesný. Zatímco zkušený Kairinen se soustředil na bezpečné předávání míče a nepřipsal si žádnou klíčovou přihrávku, Sochůrek doručil do pokutového území hned dvě rozhodující nahrávky, z nichž jedna skončila asistencí na vedoucí gól Lukáše Haraslína.
V praxi tato čísla znamenají, že talentovaný mladík dokázal vyprodukovat nebezpečný pas v průměru každým sedmadvacátým dotekem s míčem. Tento statistický paradox ukazuje na ideální chemii, která momentálně ve středu sparťanské zálohy panuje. Letenští totiž nepotřebují dvě identické kopie Kairinena. Potřebují jednoho hráče, který hru dokáže v pravý moment uklidnit a zajistit držení míče, a druhého dravce, který ji vertikálním pasem a progresivním riskem probudí. Právě tato kombinace se v Teplicích ukázala jako nová zbraň, na kterou domácí obrana nenašla odpověď.
